Běhám už konečně?

22. října 2017 v 20:48 | Anůše |  Ze života
Původně jsem tenhle článek chtěla nazvat "Jak se vracím k běhání", ale když jsem se nad tím zamyslela, asi by to nebyl ten nejlepší název. Myslím že "Běhám už konečně?" to vystihne daleko líp. Na jaře jsem psala o svém zvráceném úrazu a o tom, jak najednou všechno padlo. Běhat jsem mohla maximálně tak s berlema. V létě to teda nebylo o moc lepší. Sice jsem se vydala do Tater, ale moje noha na tom stále zdaleka nebyla nejlépe. Chození tak nějak už šlo, ale s během to bylo horší. Chtěla jsem tomu dát ty 3 měsíce, které mi doporučily fyzioterapeutky. Opravdu jsem neměla zájem o to, aby se mi to vrátilo. Tvrdohlavá sice jsem, ale na tohle jsem si dala dostatečný pozor.

V srpnu by to už alespoň s bandáží šlo, ale to zase nebyl moc čas. Práce, cestování. Je to špatná výmluva vím, ale prostě na to nezbyl prostor. Trénovala jsem spíše na kole, hlavně tedy na naší výpravě přes Krušné hory. Užívala jsem si všechno možný jen né to běhaní no.

Všechno se to přehouplo a bylo tu září. Vhodný čas na to konečně začít. A tak jsem začala. Dost jsem se toho bála. "Určitě budu úplně nemožná. Tutově jsem ztratila svoji fyzičku." No a taky, že docela jo. Přeci jen 4 měsíce už jsou dost znát. Ale šla jsem na to pomalu, nikam nespěchala. Nechtěla jsem to hnedka na začátku přepálit a znechutit si to nebo ještě hůř, vrátit si nějaký zranění.

Jeden z mých prvních běhů byl takový, že mě postupně všechno zabolelo, ale noha držela a to bylo důležitý. Na to jak jsem se, ale bála, tak to ve finále bylo hrozně fajn. Zase ten moc dobrý pocit. Raději jsem neřešila vůbec čas, jelikož jsem věděla, že to špatný bude. Vlastně ho pořád neřeším a snažím si to jen užívat. Začnu to řešit až třeba před nějakým závodem nebo něco podobného. Jen jednou jsem ho musela měřit, aniž bych chtěla. Okruh má asi 1500? a je to teda celkem náročný terén. Měla jsem o minutu horší čas jak loni. Řeknu na rovinu, že jsem z toho vůbec neměla dobrý pocit a byla z toho celkem skleslá.


Dneska je 22. říjen a já na tom nejspíš nejsem o moc líp. Moje běhy jsou stále krátké třeba pěti nebo klidně i tří kilometrové (ne jako dřív třeba desek, patnáct kiláků a tak...) Jde mi to nějak ztěžka. Ne, že bych byla až tak tragická, ale spíš se mi nechce. Fakt že jo. To co mě tolik vždycky bavilo a milovala jsem. A i když se mi předtím nechtělo, tak jsem většinou prostě šla a pak to bylo super. Jenže teď když se mi nechce, tak prostě nejdu. Nebo k tomu přišla nějaká blbá okolnost. Jednou se mi stalo, že když už jsem byla oblečená, připravená a těšila se na běhání, tak jsem spadla ze schodů a narazila si prdel. Pěkně to bolelo i při chůzi, takže jsem se zase hezky vrátila. Po druhý mi zase nešla GPS. Vím, zní to dost absurdně, kolikrát běhám bez telefonu nebo hodinek, ale v tuhle chvíli mě to prostě tolik naštvalo, že jsem raději šla skákat přes švihadlo. Ale samozřejmě když už jdu, dokopu se, odhodlám, tak je to ve finále vždycky krásný...


Ale rozhodně to není tak, že bych nedělala vůbec nic. Cvičím, jezdím na kole, chodím... S přítelem jsme si v září vymysleli takovou cvičící 30 denní challenge a bylo to skvělý. Navíc mě to bavilo, jelikož jsem na to nebyla sama. Takže běh byl zase celkem ošizen. Sice teda teď nejsem v tomhle ohledu až tak produktivní, ale já věřím tomu, že se to všechno změní. Možná jen potřebuju čas na to se pořádně rozhoupat. Určitě zase nastane období, kdy se do toho zase pustím o něco víc. Třeba v prosinci, kdy je Adventní běhání a mě to vždycky každý rok hrozně moc motivuje. Hlavně si z toho nesmím dělat velkou hlavu a nechat to přirozeně plynout a vyvinout se. Ostatně takhle je to se vším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama