Občas se něco prostě posere...

18. května 2017 v 13:16 | Anůše |  Ze života
Zranění. To je určitě noční můrou každého sportovce. Člověk, který sportu nevěnuje většinu svého volného času, na to moc nemyslí, ale když pohybem žijete, často přemýšlíte o tom, jak by se asi všechno podělalo, kdyby se něco doopravdy stalo. Pokud jste stále zdraví, čilí a nemáte s tímhle zkušenosti, moc Vám to přeju a radím Vám, važte si toho!

Letos si to všechno vybírám a strašně si přeju, aby toho bylo na dlouho dobu už dost. V únoru jsem si na běžkách zlomila palec u ruky, to mě naštěstí moc neomezovalo a já stále mohla běhat, s menší obtíží i jezdit na kole. Pilně jsem se věnovala přípravě na půlmaraton a všechno bylo fajn. Když jsem po měsíci konečně odhodila dlažku, přišla na mě nemoc, která se se mnou táhla asi 14 dnů, jelikož jsem nebyla schopná se na všechno vykašlat a prostě se vyležet.

Rýmička odešla, já se chvíli cítila zase moc fajn a pak když jsem jednou šla běhat, šíleně mě rozbolela noha mezi palcem a nártem. Nevím přesně, co to bylo, nejspíš namožená šlacha, ale zase mě to odpoutalo do klidu. Na kole to moc nebolelo, takže jsem se věnovala alespoň tomu. Přišel duben a datum mého dlouho plánovaného půlmaratonu a já se na start nedostala. Věděla jsem, že kdybych běžela takhle dlouhou vzdálenost, akorát bych trpěla a mohlo by se mi to ještě zhoršit.

No a teď je tu květen, jaro, teplo, dlouhé dny a také asi nejhorší zranění, které jsem kdy měla - natržený vaz v kotníku. Jeden jediný hloupý okamžik, jedno jediné špatné dopadnutí při skoku a jak Vám to hnedka změní život. Nejdřív jsem si řekla, že to určitě rozchodím, jako skoro všechno, ale když jsem ani druhý den nebyla na nohu schopná došlápnout, otok a bolest se zvětšovala, zamířila jsem raději do nemocnice. Tam mi řekli, že to bude tak na 5 týdnů v sádře. Slzy mi šly do očí a já myslela jen na to jak je všechno pěkně v prd... Na druhou stranu jsem byla však ráda, že se mi to stalo teď a do léta to snad stihnu vyléčit.

První týden jsem měla dlahu a nemohla na to vůbec došlápnout. Skákání o berlích je vyčerpávající, navíc bydlíme ve 3. patře bez výtahu, takže jsem si po každém vyskákání připadala, jak kdybych uběhla maraton.
Navíc jsme měli zrovna Majáles. Je pravda, že po pár pivech se mi přeci jen skákalo o trochu líp Smějící se, ale stejně to bylo na houby. Taky se jelo na chmel, kam jsem se fakt těšila. Začalo být hezky a já furt toužila po tom vzít kolo a odjet někam hodně daleko. Napadalo mě samozřejmě spoustu jiných věci, které bych mohla dělat, ale neměla jsem na to náladu.

Po týdnu mi dali sádru s podpatkem, takže aspoň na to můžu v rámci možností došlápnout. A taky mi udělali obrovskou radost, když mi řekli, že to možná půjde dolů už za 14 dní.

Naštěstí nejsem v tom všem sama. Mám u sebe i druhého mrzáka, taky sportovce, který je stejně jako já o berlích, takže všechno prožíváme spolu. Samozřejmě, všem kolem mě bych přála jen zdraví, ale v tuhle chvíli jsem fakt ráda, že je v tomhle se mnou. Nedokážu si představit, že bych na to byla sama a jsem mu hrozně vděčná, že tu pro mě je. Sice je to na nic, ale je hrozně důležité mít v těchto situacích u sebe své blízké, kteří Vás podporují.

Neustále se musím něčím motivovat, často jsem možná protivná nebo bez nálady, ale ono je to fakt na nic, když s něčím takovým bojujete. Jsem však pozitivní člověk, který se potřebuje neustále smát, takže si vždycky snažím najít něco, co mě rozptýlí a dostane do lepší nálady. Je to velká zkouška života. Vím, že až odhodím sádru, budu si pak všeho vážit o něco víc a doufat, že se mi nic takového už nikdy nestane.

Tak vám jen chci na závěr říct, važte si zdraví a samozřejmě všeho dobrého co máte!
 

Turistou v Anglii

28. března 2017 v 19:00 | Anůše |  Na cestách

Jsem ten typ člověka, kterej když vidí moc, lidí nedělá mu to úplně dobře. Nemám ráda města plné davů, a proto je raději navštěvuji v noci. Nesnáším nákupní centra a jeden z důvodů jsou také ty obrovské hromady lidí, kteří se za něčím ženou. A nejhorší je, když jde člověk někam za památkami a najedou, se před ním zjeví obrovská skupina turistů, fotíc si všemožné a ani nevnímající jestli náhodou někdo nejde kolem a nechce si to taky třeba prohlídnout. Cestuji raději sama nebo s partou a spíše do liduprázdných hor než do přeplněných měst. Mám ráda klid a přírodu. Ale tentokrát bylo vše jinak. Stala jsem se typickým turistou. Na zájezd bych nikdy nejela, ale tohle byl pobyt a poznávačka s našim gymplem, takže jsem prostě musela jet!

Velkou Británii miluju, stejně tak jako dalších 59732 míst a zemí. V Londýně jsem doposud byla jen na letišti a tak jsem měla velkou radost, že byl součástí programu. Čtyři dny strávené ve městech byly dost naplňující, ale popravdě už jsem se zase těšila do přírody, do lesa, do malého městečka.

Cesta byla zase dlouhá. Je to asi ta jediná nevýhoda na cestování, zabavit se vždycky tak nějak aspoň může, ale štve mě, jak mě vždycky bolí celej člověk, a jsem šíleně unavená. Každopádně když se člověk těší, nějak to už překousne. Nemohla jsem se dočkat, až tam budeme, přeci jen moje cestovatelská duše už potřebovala zase naplnit. Poprvé jsem jela eurotunelem a byl to celkem zážitek! Pořád jsem přemýšlela, jak něco takového, mohli vůbec vytvořit.

Adventní běhaní

26. prosince 2016 v 18:48 | Anůše |  Ze života
Tak letos jsem se do Adventního běhání pustila na plno. V loni jsem to všechno spíš tak pozorovala z povzdálí a párkrát si šla do zimy zaběhat, ale letos jsem si řekla, že to vezmu jako výzvu a budu se snažit, jak jen mi moje tělo dovolí.

Pro ty co tohle neznají, tak se to pokusím nastínit. Je to jednoduchý. V době Adventu, od 1. do 25. prosince se běhá a běhá se každý den alespoň 30 minut. A když už člověk neběhá, měl by se alespoň nějak hýbat. Na facebooku existuje stránka, kde pak spoustu lidí mezi sebou sdílí příspěvky, fotky, dojmy a vše kolem této výzvy.

Musím říct, že jsem se si to neuvěřitelně užila. Chvílema to nebylo jednoduchý, přeci jen běhat každý den rozhodně není žádná sranda. Ale dokázala jsem to. Vynechala jsem tři dny - dva dny šílené nemoci, kdy jsem nemohla ani mluvit a byla ráda, že vůbec existuju a pak jeden den, kdy jsem byla od velmi brzkého rána až do večera na brigádě. Snažila jsem se to moc nepřehánět a většinou si dávala jen tu půlhodinku, až tedy na pár výjimek. Na dlouhé běhy jsem si netroufala, jelikož jsem se nechtěla nějak zničit.

Celé to beru jako takový start do nové sezóny, jelikož v listopadu jsem měla celý měsíc povinný odpočinek od běhání, tak tohle byl takový restart, a pokus o to se vrátit zpátky do formy. Takže jsem to s objemem opravdu nepřeháněla.

1.Den - 4,5 km
Tak a je to tady, už jsem se tolik těšila. Včera sněžilo a dnes už zase z je z toho šílená břečka. Takže jsem měla hnedka mokrý boty. Navíc pěkně fučelo a pršelo, takže docela zajímavý běh. Jako naschvál mě už od včerejška bolí v krku a já mám docela strach, že se to ještě zhorší. Nechci aby to omezovalo moje běhaní, proč zrovna teď, první den?

2.Den - 4 km
Dneska se se mnou vydala běhat i moje kamarádka Kačka. Běžely jsme hodně pomalu, chtěla jsem se šetřit. Daly jsme si jednu z mých oblíbených lesních tras.

3. a 4. Den
Bohužel to nešlo. V sobotu by se to dalo ještě počítat, jelikož jsem celý den chodila po Praze. No a v neděli jsem to potřebovala vyležet. Zima mi bohužel k mému krku vůbec nepomohla, navíc se do toho přidala i rýma a kašel.

5. Den - 5,14 km
Vím, že bych ještě neměla, přeci jen včera jsem nemohla ani mluvit a sotva stala z postele, ale já to nevydržela. Adventní běhání mě tak neskutečně motivuje, že mě to prostě nenechá doma v klidu. Ale musím uznat že je mi o dost líp. Mamka mi řekla, že jsem magor. Mám pocit, že jsem se snad poprvý dobře oblíkla do zimy. Venku bylo asi -3, takže čepice na hlavě, šátek kolem nosu a pusy, přes kterej nešlo tolik studenýho vzduchu, kterej by mi rozhodně nepomohl. Bylo to skvělý, hrozně mě to dneska bavilo.

6. Den - 5,43 km
Úterky pro mě bejvaj dost časově náročný, ale i tak jsem večer vyrazila. Nasněžila slabá vrstva sněhu. Bylo dost kouzelný běžet tmou, za svitu sněhu.

7. Den - 4,62 km
Běhání za tmy je celkem fajn. Všechny ty trasy, který mám už tolik oběhaný, jsou najednou ve tmě úplně jiný.

8. Den - 10,32 km
Dneska to bylo naprosto skvělý. Venku bylo nádherně a já konečně vyběhla za světla. Běžela jsem na můj velmi oblíbený Střeďák, což je kopec kousek od našeho města. Slyšela jsem, že prý na vrchol daly vánoční stromeček a tak jsem se běžela na něj podívat. Šlo to sice pomalu a z tuha, ale nakonec jsem tam šťastně doběhla. A stromeček tam fakticky byl! Udělala jsem si s ním několik suprovejch fotek. Advenťáci totiž rádi skáčou.

9. Den - 5,05 km
Dneska to byl rychlý běh. Byla jsem vůbec ráda, že jsem si na něj našla čas. Pěkně chcalo, ale já si to dost užívala.

10. Den
Nedala jsem to, jelikož jsem strávila celý den v práci.

11. Den - 4,71 km
Domů jsem přijela z brigády úplně zabitá. Dva dny od rána do večera, celý dny venku v zimě, málo spánku. Ale vyběhnout jsem musela! Bylo to krátký pomalý, navíc zase za tmy.

12. Den - 5,01 km
Některé trasy mě začínají dost omrzovat i za tmy. Do lesa si moc netroufám. Né, že bych se úplně bála, ale spíš se nechci někde rozsekat. Takže běhám tak nějak pořád podobně kolem města, s tím že si nejvíc vybírám vedlejší silnice, uličky, louky.

13. Den - 4 km
Dneska to bylo hodně krizové. Ze začátku se mi běželo dost dobře, ale pak mě zase začaly bolet nárty. V poslední době s tím mívám celkem problém, když bývám přesportovaná. Poslední půl kilák jsem dokonce musela přejít v chůzi, jelikož už to prostě nešlo a nechtěla jsem se úplně zničit.

14. Den - 5,2 km
Běhat do Rabštejna (bývalé podzemní továrny) po tmě je o dost zábavnější. Pořád si říkám, jak se ničeho nebojím (krom hadů teda), ale člověk má přeci jen aspoň trochu zvláštní pocit, když je v úplný tmě sám. Vytváří nejrůznější stíny a možná právě proto mě to tolik dneska bavilo :D

15. Den - 6 km
Zase takové né moc zajímavé běhání.

16. Den - 4,88 km
Konečně jsem po více než týdnu, zase stihla vyběhnout za světla. Už mi celkem chyběl les, takže dneska to bylo jasný. Moje oblíbená krátká, ale zato kopečkovitá trasa kolem Jehly a Ponorky (skalní útvary v našem lese). Nohy mě bolely sice dost, ale i tak jsem si to náramně užila. Každopádně není to sranda běhat takhle každý den. Možná právě proto se moc neodvažuju dávat si dlouhý běhy.

17.Den - 4 km
Byla mlha, mrazivo a světlo. Vyběhla jsem k Ovčáku, což je kopec nad naším městem a tam si udělala další fajnový fotky ve výskoku. Člověk má pak vždycky z toho běhu hnedka lepší pocit. Bylo to sice jen krátké, ale skvělé!

18. Den - 7,8 km
Pěkně venku pršelo, takže se mi nejdřív vůbec nechtělo. Ve finále to byl ale skvělej běh. Neustále se mi potvrzuje, že když se mi nechce, tak je to pak moc dobrý! Užívala jsem si skákání do louží, byla jsem mokrá od hlavy až k patě, boty vážily tak o kilo víc, ale já byla šťastná a připadala jsem si zase jako malé dítě.

19. Den - 5,2 km
Vybíhala jsem za stmívání se a v lese to byla zase sranda. Nohy mě dost bolely, ale snažila jsem se to překonat, co to šlo. Už se docela začínám těšit, až to skončí a já si dám nějaký pořádný dlouhý běh. Na druhou stranu tohle odhodlání do toho zvládnout výzvu, mi možná bude trochu chybět. Už zbývá jen týden, hrozně to utíká...

20. Den - 4,45 km
Chvílema jsem myslela, že se na to dneska vykašlu. Řešení našeho školního projektu mi dává dost zabrat, navíc se na to nabaluje, spoustu dalších věcí. Byla jsem celej den taková jetá, bolela mě hlava a jediný na co jsem měla chuť, bylo zalézt do postele a spát až do Vánoc. Ale nakonec jsem šla a byla za to dost ráda. Když jsem se pak koukla na Facebook, zjistila jsem, že i někteří ostatní advenťáci jsou na tom podobně jako já, ale překonávaj se!

21. Den - 9 km
Klid a krása lesa, to je to co mi dneska dodalo energii na zbytek výzvy. Vydala jsem se do zimní přírody. Chvílema jsem běžela i po sněhu a náledí. A měla jsem z té nádhery kolem tak dobrou náladu. Pěkně jsem sice promrzla, ale stálo to za to. Už zbývají jen 4 dny, tak do toho dám, co budu moct.

22. Den - 4,39 km
Kam se poděla ta energie a odhodlání ze včera? Je to jako na horský dráze, jeden den si říkám jak je to super, nic mě nebolí, mohla bych běžet až do nekonečna a pak druhej den mě bolí úplně celej člověk. Jediný co se mi chtělo, když jsem vybíhala, bylo jít spát. A taky že jsem to zalomila hned, jakmile jsem se vrátila. Konečně mi začaly prázdniny, které jsem už nutně potřebovala a tak jsem si to mohla dovolit.

23. Den - 6,58 km
Dneska to tu bylo jako jedno velké kluziště. Nebyla sranda v tomhle běžet, ale překvapivě se mi podařilo se nerozsekat. Vyběhla jsem si skvělej kopeček a po cestě udělala zas pár fajnejch fotek. Večer jsem si bohužel skřípla záda, takže se jen bojím, abych mohla zítra vyběhnout.


24. Den - 5,6 km
Zvládla jsem to! Ráno jsem do sebe kopla další Nimesil, záda rozcvičila a vyrazila běhat. Běžela jsem ale hodně v klidu, opatrně a jak nejpomaleji jsem mohla.

25. Den - 21 km na kole
Rozhodla jsem se, že už dnes nevyběhnu. Moje tělo si o to řeklo. Ale dopoledne jsem vyrazila alespoň vyzkoušet nový tretry na kolo. Dost pršelo, takže to byla jen krátká vyjížďka. Každopádně musím říct, že mi kolo dost chybělo! Musím ho zase vykompenzovat s běháním.

KONEC!

Dohromady jsem naběhala 116 kilometrů, což je sice málo ale i tak jsem na sebe hrdá. Jsem ráda, že jsem to doopravdy dala. I přes to, že prosinec byl pro mě velmi náročný měsíc, moc jsem nestíhala, tak jsem měla odhodlání a vůli dát to. A navíc, vždycky jsem si našla alespoň tu půlhodinku na vyběhnutí. Sice moje běhy nebyly až tak záživné, jelikož jsem to jen párkrát stihla za světla, navíc nejraději běhám v lese, v klidu, navíc s tím, že nemusím přemýšlet o tom, jestli musím být zpátky za půlhodiny nebo za čtyři hodiny, ale i tak mě to dost bavilo. Už teď se těším zase na další rok, kdy do toho půjdu určitě ještě víc naplno.
 


Skotsko

18. prosince 2016 v 12:45 | Anůše |  Na cestách
Ahoj,
dneska vám konečně po dlouhé době napíšu jak jsem se měla ve Skotsku. Byli jsme tam sice na konci října, ale já si čas na napsání článku bohužel našla až teď. Musím říct, že na tenhle trip se mi úžasně vzpomíná. Bylo to nádherný, všechno od začátku až do konce. Tahle země je úžasná a rozhodně se tam chci co nevidět zase vrátit. Zamilovala jsem si to tam. Prožívala jsem tam spoustu nostalgických chvilek, jelikož je tam skoro všechno stejný jako v Irsku, kde jsem jako malá vyrůstala a k té zemi mám celký citový vztah. Ani nevím, co mám z těhle zemí nejraději, možná hrady a kamenné domy, možná útesy a moře nebo pozitivní a milí lidi všude kolem, možná jejich jazyk, možná větrné pobřeží, majáky a louky plné ovcí. Těžko říct, všechno mi tam přijde dokonalé. Tak doufám, že si tenhle článek užijete alespoň trochu jako já putování po Skotsku!

Auschwitz Birkenau

18. listopadu 2016 v 14:33 | Anůše |  Na cestách
Myslím, že návštěva koncentračního tábora Auschwitz Birkenau u Osvětimi zanechá něco v každém alespoň trochu vnímavém člověku. Na začátek bych chtěla říct, že jsem to možná čekala ještě horší než to ve finále bylo. Spíš jsem o tom hodně přemýšlela a uvědomovala si, co se tehdá stalo, než abych byla nějak traumatizovaná.
Dneska to vyjímečně nebude asi až tak pozitivní, ale je důležité aby se člověk nad tím nějak zamyslel, popřípadně se k tomu vyjádřil.


Vzpomínky na Triglav

18. října 2016 v 20:50 | Anůše |  Na cestách
Začal nám sychravý podzim,
jak se s tím vyrovnám to nevim.
Chybí mi pěkné letní dny
ty, kdy jsem si plnila svoje sny.
Zážitky z toho nejlepšího léta si v hlavě přemítám
a hlavně na Triglav, na ten s láskou vzpomínám...


O cestování toho tady sice bylo poslední dobou docela dost, ale stejně se musím zmínit ještě o jedné skvělé cestě tohoto léta - do Slovinska. 26. srpna jsem zdolala nejvyšší vrchol Slovinska a zároveň moji doposud nejvýše zdolanou - Triglav.
Nachází se v Julských alpách v Triglavským národním parku a měří 2 864 m. Je to symbol Slovinska, je zobrazen na vlajce i státním znaku a když jsme se bavili s místíma i řikali, že výstup na něj je pro slovince zcela typický.

Útěk před podzimem

6. října 2016 v 20:40 | Anůše |  Lidé
Ahoj,
tak léto nám bohužel oficiálně skončilo, pro mě je to docela smutná zpráva. Ale abychom si s kámarádkou Kate trochu vylepšily náladu, rozhodly jsme se, že uděláme pár snímků. Chtěly jsme jít původně ven, ale déšť nám to trochu překazil. Ve finále jsme si však vybraly naprosto parádní místo. Zašly jsme do starého, skoro už rozpadlého zámečku za naším městem. Pokaždé když tam jdu, snažím se to co nejvíce prozkoumávat a neustále si představuju, jak skvělý tam muselo být bydlení. Je to úžasná stavba a je velká škoda, že ji lidé nechali takhle schátrat - i když zase výhoda pro nás fotografy a dobrodruhy!



Rakouské Alpy 2016

24. srpna 2016 v 9:07 | Anůše |  Na cestách
Letos se mi splnil jeden z dalšch mých snů - navštívit Alpy v létě. Už dvakrát jsem tam byla v zimě a pokaždé jsem byla neuvěřitelně nadšená, protože tak parádní snowboardování jen tak nikde nezažijete. Navíc se mi hrozně líbily ty pohledy na zasnežené hory a já si občas zasnila a pomyslela si: Jaký to tu asi musí být v létě?
No a teď jsem to konečně poznala. Zamilovala jsem se. Takový pocity jaký jsem tam prožívala jsem snad ještě nikdy neměla. Tolik mě to všechno naplňovalo a já se cítila hrozně šťastná. Neustále jsem děkovala svým kamarádům, že mě sem vzali s sebou.


Jo jinak všechny fotky jsou foceny telefonem, jelikož kamarád Nikon raději zůstal dole v bezpečí.

Naše Rumunské putování 2016

18. srpna 2016 v 20:37 | Anůše |  Na cestách
Přesně po třech letech jsem se vrátila do téhle krásné země. Když se řekne Rumunsko, někdo si možná představí zemi, kde by moderní člověk neměl co pohledávat. Je sice pravda, že čas tam plyne trochu jinak než u nás, ale o to je to tam kouzelnější. Někdo by možná měl i strach z toho co jsou rumuni vlastně zač, ale můžu vám říct, že to jsou hrozně milí lidé. O tom jaké pocity ve mě zanechala návštěva tenhle kousek světa, bude dnešní článek. Pro mě se Rumunsko stalo docela srdeční záležitostí a vím, že se tam vždycky budu ráda vracet.

Jak už možná víte, miluju hory. Dovolená u moře spojená s válením se, není nic pro mě. Já potřebuji pohyb, dobrodružství a i třeba trochu nebezpečí a přesně tohohle se dá v horách dosáhnout. Už když jsem tam byla před těmi několika lety, hrozně se mi tam zalíbilo a já si začala uvědomovat, co mě vlastně baví. Letos to tak krásně vyšlo - vydala jsem se z hor přímo do hor. Z australských Alp do rumunských Karpat.

Jela jsem tam s mojí skvělou kamarádkou Karčou, která má se mnou hrozně moc společných zájmů a taky s mojí mamku. Společně jsme se přidaly k super partě, která do Rumunska jezdí každoročně už spoustu let...

Doufám, že se vám tenhle článek bude líbit, jelikož já ho píši s hřejivým pocitem u srdce. Moje cestovatelská duše je naplněná.

Město Linz a zapadající slunce

11. července 2016 v 14:05 | Anůše |  Na cestách
Ahoj,
tenhle víkend jsem měla možnost, navštívit město Linz v Rakousku. Sice to bylo pracovně, ale i tak jsem si našla k večeru chvíli abych se prošla podél Dunaje, udělala pár fotek a pak si zašla na loď na cider, jak ještě lépe může vypadat teplý letní večer...
Bylo to nádherný sledovat jak na město pomalu upadá tma a postupně se rozvicejí světla, tyhle chvíle se mi ve městech líbí asi úplně nejvíce.
Na lodích u břehu je veselo, podél řeky se začínají scházet mladí lidé. buďto jen tak vysedavájí, povídají si a popíjeji nebo se hrnou na koncert čehosi v němčině. A já se procházím, pozoruju a fotím všechno kolem, vnímám každý moment, hrozně si to užívám.
Snad vám fotky aspoň trochu přiblíží tenhle okamžik a užijete si to trochu jako já!














Odchody našeho pána

13. června 2016 v 20:25 | Anůše |  Příroda
Ahoj,
ozývám se zase po nějaké době. Vím, mohla bych přidávat články o něco častěji, teď to však nějak nešlo, ale třeba se to spraví. A i kdyby ne tak musím říct, že mám vždycky hroznou radost, už jenom z toho, když napíšu nějakej jednou za čas.

Dvě věci, který opravdu miluju v přírodě je letní déšť, či bouřka a pak západy slunce. Zrovna včera jsem usínala za děště a to je vždycky úplně to nejlepší, co může bejt. Ten zvuk mě vždycky dokáže tolik uklidnit a odreagovat. A navíc ten ozón, co se vytváří. Kdo by nemiloval ten čerstvej vzduch po děšti! Někdy si řikám, že je až škoda usínat, protože ty kapky bych mohla poslouchat celé hodiny...

Ale to bylo jen tak na okraj, jelikož dneska to nebude o dešti, ale právě o těch západech. Vyhrabala jsem zase několik fotek, některé už pěkně staré, některé čerstvě pořízené. Kdyby jste si náhodou všimli, že se tam pořád opakují vlastně ty stejné scenérie, nedivte se. Zkrátka mám v mém okolí několik oblíbených míst, z kterých je prostě hodně dobrej výhled na západ.


Jak jsem si zaběhla svůj první půlmaraton

23. dubna 2016 v 19:20 | Anůše |  Ze života
Jsem tak neskutečně nadšená, namotivovaná a endorfiny bych mohla rozdávat. Tak přesně takhle bych asi popsala můj dnešní zážitek na 21 kilometrové trati.
Natěšená jsem byla hrozně moc, nervozita mě vůbec nedohnala (možná na startu, na pár vteřin..) a jediné co mě trápilo byla moje už 14ti denní otravná a stále neustupující rýma, díky který jsem byla furt zpruzená nebo unavená. Řekla jsem si ale, že to prostě dám, že mě žádná rýmička nezastaví, jelikož na tenhle okamžik jsem čekala dlouho a těšila se jak malý dítě na Vánoce.

Krásy okamžiků

21. dubna 2016 v 15:40 | Anůše |  Experimenty
Ahoj,
Dneska přidávám článek, který nese název Krásy okamžiků a to kvůli tomu, že jsem se rozhodla vybrat pár momentek z nejrůznějších míst a časů. Některé fotky vznikly čistě náhodou, některé úmyslně, ale když se na každou z nich podívám, něco si vybavím. Nějakou vzpomínku ať už na událost, místo nebo třeba i vůni a ne nejsem sjetá. A to ani na každé nemusí být něco konkrétního, na první pohled člověk ani nemusí poznat (u některých), kde byla fotka pořízena a v tom je to kouzlo a tajemství. Každý si pod tím může představit vlastně hrozně moc věcí. Tak se pojďte se mnou vcítit se do daného okamžiku.

Malování do písku.

S foťákem v kuchyni II.

12. dubna 2016 v 20:06 | Anůše |  Jídlo
Ahoj,
Rozhodla jsem o přídání druhého článku, který bude zase plný fotek jídla. Teď když mám nový foťák tak mě to baví ještě víc jak dřív. (Fotit, jíst mám ráda pořád stejně!)
Dneska začnu mrkvovejma lívancema, který byly velkou odměnou po zdolaných šťastných běžeckých osmnácti kilometrech :-)

"Den bez smíchu je promarněný den!"

5. dubna 2016 v 21:38 | Anůše |  Ze života
Po tom, co jsem zažila krátké víkendové stavy úzkosti, jsem se zamyslela nad svými pocity, emocemi a náladami. Byl den, kdy jsem se ráno probudila a cítila se neuvěřitelné šťastná. Určitě za to mohlo i to hezké počasí a skvělé snídaňové lívance (Jinak moje moudro zní: Když je ti na nic, udělej si lívance, fakt to pomáhá) Snažila jsem se to na plno využít ve prospěch mé kreativity, napsala článek, běhala po baráku s fotákem a tak. Týhle chvíle jsou naprosto boží, přijdu si vždycky tak, jako že bych mohla něco dokázat.
Jenže ještě ten samý den, večer na mě přišel jakýsi stav úzkosti. Připadala jsem si najednou hrozně sama a měla ze všeho strach, bylo mi na nic. Když na mě přijde strach vždycky se hrozně bojím toho, že to nedotáhnu tak kam bych chtěla. Jenže tenhle večer jsem se bála úplně každý svojí myšlenky.

Na štěstí, tyhle nálady ve mě nezůstavají dlouho, sice občas přijdou, ale pak zase odejdou. Nedokážu si nějak představit, že bych byla dlouhodobě v depresi, už jsem to zažila a nechci nikdy víc.

Když jsem nad tím tak přemýšlela uvědomila jsem si, že tyhle nálady jsou trochu jako matematická rovnice. Když vezmete něco z jedné strany, musíte to přidat na tu druhou. A nejlepší na tom je, že je jen na nás jakou si zvolíme cestu. Každý může mít svůj postup. #sommatematik

Takže když je tady ta špatná nálada, musí se to pak nějak vyrovnat tou dobrou. Ostatně takhle to chodí v životě se spoustou věcí. Musí se vyrovnat aby mohly existovat.
Já vím, že to asi nedává vůbec smysl a moje matikářka by mě za tohle ukřižovala, ale v tu chvíli mě to zkrátka nakoplo, dodalo spoustu naděje a po těhle úvahách jsem se cejtila zase hrozně dobře.

Nicolas Winton řekl, že recept na dlouhověkost je usmát se alepoň každých dvacet minut. Charlie Chaplin zase řekl, že den bez smíška je promarněný den. A mě se tyhle dvě věty hrozně líbej, souhlasím s nima a snažím se je mít neustále v hlavě. A můj asi vůbec nejoblíbenější citát, také od mistra Chaplina zní:

"I have many problems in my life, but my lips don't know that, they always smile."

Zní to tak krásně, čistě a pozitivně. Přímo ze srdce. A já si tak vždycky také připadám (nebo alepoň chci).
Protože mě hrozně moc baví se smát a mít dobrou náladu. Občas (no skoro pořád) si přijdu jako retard a vůbec mi to nevadí. A nejlepší je, když máte kolem sebe lidi, kteří to vnímaj úplně stejně. Mám hrozně ráda ty chvíle, kdy se můžu smát jen tak, dělat kraviny a vůbec se nezajímat o to co si o mě myslí ostatní. Protože já chci být hlavně sama sebou. A věřím tomu, že vždycky můžu a budu Positive Anůše.
Takže smějte se a rozdávejte radost druhým, protože není nic krásnějšího... A nic za to nedáte!

Portréty

2. dubna 2016 v 10:02 | Anůše |  Tvořím
Ahoj,
Dneska jsem se rozhodla, že přidám pár mých výtvorů, není toho sice moc, ale alespoň něco. Je pravda, že už netvořím tolik co dřív, ale když už se jednou za čas do něco pustím, většinou si k tomu obrázku udělám jakýsi citový vztah. A to ani nemusí být nějak obvzlášť povedený. Každopádně vím, že ta kreativita ve mě pořád je, jen to vždycky chce pořádný nápad :-)

Minulý týden jsem navštívila vernisáž každoroční soutěže, kterou pořádá naše místí umělecká škola, do které jsem jako malá taky chodila. A už po druhé v řade jsem měla tu čest vstanout na stupínek vítězů. Sice v mojí kategorii nebývá velká konkurence, letos bylo navíc vyhlášeno jen jedno místo, ale i tak mi to udělalo velkou radost.

S foťákem v kuchyni I.

24. března 2016 v 20:24 | Anůše |  Jídlo
Ahoj,
jelikož jsem opravdu velký milovník jídla (hlavně teda toho zdravého) a neustále se snažím něco v kuchyni vytvářet, sice to ne vždycky dopadne úplně krásně a chutně, ale přeci jen chybama se člověk učí, tak jsem se rozhodla, že bych jednou za čas mohla přidat i nějaký článek, který by se věnoval jídlu. Půjde asi hlavně o fotky, ale někdy přidám třeba i recepty. Nebo kdyby jste hnedka opravdu toužili po nějaké "mňamce" ode mě, napište mi do komentáře a vám ho ráda sepíšu ;)

Už je to něco málo přes rok, co jsem se začala stravovat tak nějak líp. Snažím se jíst jak nejlépe můžu, samozřejmě ani na prasárnčky občas nedám dopustit, ale přemýšlím nad tím co jím. Někdy možná až moc, ale nevadí mi to, baví mě to. Navíc mi vždycky udělá hroznou radost, když něco nezdravého udělám v super zdravé verzi. Je to teďka docela IN mít sociální sítě (hlavně instagram) plné jídla, jíst jen super clean věci a tak. Propadá tomu stále více a více lidí a někdy nám to určitě leze krkem. Mě teda hlavně vadí, když se někdo o tohle zajímá sotva měsíc a už je z něho strašně dobrej a chytrej výživovej poradce, kterej vám poradí jak pryč se špekama a tak (samozřejmě je tu i spousta super lidí, kteří tomu opravdu rozumí a hodně se toho od nich naučím) Ale to je kapitola sama o sobě, takže to tu nebudu teďka moc rozebírat...

Jelikož můj blog je hodně o focení, tak si myslím, že není na škodu přidat i nějaké fotky toho jídla.
Tak snad se vám zalíbí a třeba vám udělám i trochu chutě :-)
Grilovaný losos, patizon, brambory

Vzpomínky na léto

11. března 2016 v 22:31 | Anůše |  Experimenty
Ahoj,
Jelikož jsem hrozně moc sluníčkový človíček a jakmile je venku hezky, tak je moje duše naplněná a ja jsem šťastná. Slunce mě hrozně ovlivňuje(fakt hodně!) a když nesvítí, je pro mě o dost těžší mít dobrou náladu. Už mi hrozně chybí léto. To volno, teplo, spousta zmrzliny a ovoce, snídaně venku, nejrůznější výlety, letní bouřky, dny u vody, pohoda, válení se v trávě a tak. A abych si (možná i vám) zpříjemnila to čekání na léto (na který se těším jak malé dítě na Ježíška), rozhodla jsem se, že prolezu archiv a vylovím pár fotek, který jsou z léta a pohled na ně, mě vždycky hrozně poteší. Určitě jsem na nějaký zapomněla, ale nechtěla jsem tím prohrabováním se, strávit celou noc.

Protože z téhle fotky léto úplně září.


Protože tahle fotka mi připomene letní dny správené u taťky na Lounsku, kde jsou všude jenom pole, krávy a zase pole.

Protože miluju tygry a na tuhle fotku jsem hrozně pyšná (taky že jsem tam strávila asi půl hodiny!)

Protože na Americe bylo hrozně krásně a připomene mi to mojí letní lásku...

A Karlštejn byl taky parádní!

Protože miluju všechny chvíle správené s timhle bezva kámošem. Ať už je léto nebo třeba apokalypsa.

Protože miluju zmrzlinu, navíc tahle je z Kutný Hory, kde jsem prožila nezapomenutelný týden!

A ještě jedna z Kutný Hory s mojí nejlepší partačkou!

Protože léto bylo PLNÉ výletů na kolech.

Protože tahle fotka je z vody, což byla vždycky naše každoroční, letní, rodinná tradice.

Protože PRAHA a Prague Pride, Václavák a super transka.


Protože na tomhle božím místě je samozřejmě hezky i v létě.

Protože na létě hrozně moc miluju snídaně venku! A je mi úplně jedno, že snídám třeba i dvě hodiny.

Áááá, letní lívance!!!

Protože tohle bylo asi nejvíc vydařený letní focení :-) A ty fotky miluju...





Protože jedna Anůše a jeden Lukáš nestačí!

Protože si můžu užívat ty dny plné svobody.

A jedno typické letní selfíčko na závěr!

Doufám, že se vám fotky aspoň trochu líbili a třeba vás také dostaly do letní nálady!
Pac a pusu,
Anůše

Possitive Anůše

6. března 2016 v 22:29 | Anůše
Ahoj,
Nedávno jsem zabloudila na svůj blog a přečetla si pár starých článků a po blogování se mi zastesklo! Že to tu nechci nechat jen tak hnít, jsem psala už v srpnu. No a ten půl rok to tu hnilo, nojono
Ti co můj blog už znají, si možná všimli toho, že jsem změnila vzhled a to už by přece jen mohlo něco znamenat ne? Navíc jsem smazala některé staré články a tak celkově to celý prolezla.
Chtěla bych se k blogování opravdu vrátit, takže doufám, že mi to půjde. Je tu hodně věci o kterých bych mohla psát, fotky které bych mohla přidat, ale kdo ví za jak dlouho se k tomu dokopuju. Brzo! Slibuju. Protože mě blogování hrozně naplňovalo a rozvíjelo mojí kreativitu. Takže věřím, že to dokážu! :-)

Parasomnik

30. srpna 2015 v 11:43 | Anůše |  Píšu
Cesta se mi postupně zužovala. Jako kdyby měl najednou celý tenhle svět zaniknout. Všechno jako by se mělo smrštit do jedné malinkaté dírky. Byl to hrozně zajímavý pocit, protože moje noční můra mi mizela před očima. Tenhle svět, který jsem tolik nenáviděl. Všechny ty barvy, zvuky, pohyby, pocity…
Dostal jsem se sem, už když mi bylo třináct let. Každý má předurčený nějaký osud. Z někoho se stane člověk úspěšný, no a samozřejmě i neúspěšný. Stejně jako má někdo rád kávu s kofeinem či bez kofeinu. Každý je na tomhle světe jiný, nikdo není žádná kopie, včetně mě. A někdo tohle prostě schytat musel, není sice hezký, že zrovna já, ale tak co, někdo je zase bezdomovec.
V časném věku jsem tím byl dost šokován, byl jsem zmatený a můj život nebyl úplně na dobré úrovni, nebyl to nic hezkého. Protože být uzavřený na jakési planetě - a bůh ví, jestli je to vůbec planeta, či krabice, nebo prostě nic, něco ve vesmíru, já opravdu nevím. Každopádně budu tomu říkat planeta, abyste si to alespoň trochu dokázali představit.
No a té planetě neexistujou barvy, tak jak je znáte vy. Žádná růžová, modrá ani zelená. Jen černá a bílá. Trochu jako když se koukáte na starý černobílý film, ale zároveň úplně jinak. Ani byste nevěřili jak už jenom to, že tu neexistujou barvy, může být depresivní. Fakticky. Nikdy jsem na barevný věci moc nebyl, ale být ve světe bez barev, to je prostě moc.
Nemám rád místí lidi. Jsou divný. Nedá se s nimi mluvit, ani nevím, jestli to uměj, nedají se zastavit nic, prostě jdou a jako by pro ostatní nebyly. Jsou divní, hubení, vysocí, vlastně jen složení z několika čárek. Nevím, na čem jedou, ale nikde jsem nikdy neviděl žádný zdroj. Třeba tady existuje nějaké perpetum mobile, nebo jsou napájeni energií z vesmíru, co já vím. Neříkám, že bych se to rád nedozvěděl, ale mám smůlu, už je celkem pozdě.
Baráky nemají, a pokud se vůbec někdy zastaví, tak asi zalezou do spirály, do kostky nebo do jiného předmětu, který zrovna poletuje kolem.
Možná si zatím říkáte, že je to celkem zajímavý, možná i trochu jako když si dáte LSD, nebo podobnou halucinogenní drogu, ale věřte mi, že já mám vždycky chuť se zabít. Ty zvuky, který tam jsou, jsou fakt nechutně děsivý. Nevím jak to popsat to asi ani nejde. Jediný co můžu říct, že to nic nepřipomíná, fakticky nic a navíc neslyšíte klasické zvuky, které znáte, jako třeba šumění větru, skřípání zuby, nebo praskání větviček. Jsou to úplně jiné zvuky, které se nedají vůbec s ničím srovnat srovnat. Teď mě tak napadá, jestli ty lidi nejedu na ty zvuky, protože proč jinak by tam byly?
Vždycky mám pocit, že se zblázním, že to nezvládnu, že prostě mě to úplně rozseká, že mi prostě totálně přeskočí a umřu z toho, ale zatím se to ještě nestalo. Vždycky jsem se dostal zpátky, vždycky když jsem to nečekal prostě jen tak, jsem byla zase doma. Já nevím, jestli mi věříte, ale doufám, že jo. Každopádně ještě jsem o tom nikdy nikomu neřekl, to až teď, kdy už cítím, že se tentokrát zpátky vrátit nedokážu. Šílím. Nejraději bych se zabil, proskočil oknem, které tady není, podřezal si žíly, nožem který tady není, nebo si ustřelil hlavu, zbraní, která tady také není. Nejde nic udělat. Můžu jen čekat, až mě to všechno pohltí, protože vidím tu malou dírku, která jako by všechno do sebe vcucávala. Ty zvuky se zesilují, je to horší a horší, nechutnější a nechutnější, všechno je divnější a divnější, už nevím co dál.
Chtěl jsem vám to na závěr ještě popsat, i když nevím, jestli si něco tak strašného vůbec dokážete představit. Cítím slabost, vím, že dneska už to nezvládnu. Já si to nevybral, nevím, proč tu jsem, vlastně ani nevím kde, vím, jen že už chci, aby byl konec. Tak rád, bych ještě naposledy někoho obejmul, nebo si uvařil nějaké dobré jídlo, zašel do kina, nebo cokoliv co vy můžete udělat každý den. Jenže já nemůžu. Jsem uvězněn a ani jsem nebyl schopen zjistit, kam jsem se to dostal…

Další články


Kam dál